Pamětní kniha obce Kamenné díl I. část A

Na paměť věkům příštím.

Na základě zákona ze dne 30.ledna 1920 č.80 a Vládního nařízení ze dne 9.června 1921 č.211 Sbzan. zakoupena byla tato pamětní kniha obce Kamenné.

Kniha tato čítá 100 listů.

Kronikářem obecním ustanoven byl v roce 1929 usnesením obecního zastupitelstva ze dne 24.března 1929 učitel a správce školy kamenské František Matoušek.

Byl rodák z Tasova a na škole kamenské působil od 1.září 1927.

Zeměpisný přehled obce.

Obec Kamenná jest nejvýchodnější vesnicí soudního okresu Třebíčského.

Katastrální výměra obce v roce 1929 jest 546,45 ha. Rolníci zdejší však obhospodařují pozemků více, ježto mají ještě přikoupená pole z katastrů Vanče, Pyšela, Mihoukovic, takže celkem hospodaří na 571,50 ha. Z katastrálního výměru jest dle Vlastivědy: 333 ha polí, 22,6 ha luk, 3,8 ha zahrad, 32 ha pastvin, 136 ha lesa, 0,06 ha rybníků.

Název vesnice odvozen jest dle množství kamenů, které z půdy vyčnívají v rozsahu tu větším, jinde menším. Mezi těmito shluky vyčnívajících kamenů bývají vrostlé mocně rozvětvené keře lískové. Původ kamenů těchto v okolí i obci Kamenné vysvětliti se dá následovně: spodina kraje složena jest ze hmoty žulové barvy namodralé, těžce zvětrávající. Proto také půda katastru kamenského není přeúrodná, ježto žula sama ani dlouhotrvajícím zvětráváním neskýtá půdy úrodné (nedostatek živce). Ornice jest tudíž slabší vrstva, tak, že i pluh často tvrdou skálu – spodinu zachycuje (Lidé zdejší říkají, že je dole zmrzlo). Žula tato obsahuje a obsahovala v sobě četné tvrdé pecky, které které zvětrávání vzdorovaly a vzdorují.

Množství těchto kamenů, často malebně na sebe navalených, sestavených i v různé podoby daly u nás v obci vznik řemeslu kamenickému, které hlavně v rodě Kundelově se udržuje.

Vyrábí se u nás: koryta, sloupy k plotům, podstavce k pomníkům, veřeje ke dveřím, chlévům, mezníky a sády a jiné.

Poloha obce. Obec leží v údolíčku, menší část na kopci. Údolíčko svažuje se k severovýchodu. Jest stavěna nepravidelně, tj. domy, až na malou výjimku, netvoří pravidelnou řadu či ulici. Všechny domy jsou z kamene.

Dle stavu ze dne 31.prosince 1928 čítala obec 62 domovních čísel, v nichž bydlelo 278 obyvatelů, z toho 132 osob pohlaví mužského, 146 osob pohlaví ženského.

Obyvatelé jsou z valné části zemědělci.

Dle poměrů majetkových bylo koncem roku 1928 usedlostí od – do 0-5 ha 34 usedlostí, 5-10 ha 4 usedlosti, od 10-20 ha 5, od 20-30 ha 1, od 30-40 ha 6, od 40-výš 2 usedlíci.

Mimo zemědělce jsou v obci tito řemeslníci: 2 stolaři, 1 kolář, 3 krejčí, 2 obuvníci, 2 tesaři, 3 zedníci, 4 kameníci, 1 bednář, 1 hostinec, 2 obchody smíšeným zbožím.

Středem obce protéká potůček, skládající se ze 2.pramenů a tekoucí směrem severovýchodním, protékající „Žlebem“, jehož část pro množství na sobě nakupených balvanů zve se „Peklo“ a vlévá se do řeky Oslavy, tekoucí po hranicích katastru.

Do dědiny vedou 4 cesty vozové. Dvě ze silnice, probíhající po severozápadní straně obce z Tasova do Budišova, jedna k Vanči, jedna k Pyšelu.

Tratě podtratě a místní názvy polí jsou tyto: Na nivách, Na nivkách, Na markovcích, V mokří, Na sejtovcích, Na soudnicách, Na příčníkách, Nad společníky, Tábor, Na sekerkách, Na vohrazdě, na Bočku, Na nivě, v Břinčí, Na poříčí, Ve štěpě, V podeštěpě, Na záloží, V olších, na Havranicích, Na předních a zadních honech.

Některá data dějepisná.

Prvá zmínka o obci Kamenné činí se roku 1349, kdy patřila pod panství pánů z Mostic (Moštiště u Velkého Meziříčí). Z toho možno usuzovati, že počátky obce sahají do století snad XIII. ne-li spíše. Pod panstvím pánů z Mostic byla do roku 1369, kdy bylo prodáno 8 lánů se dvorem a 2 čtvrtmi (lánu).

Od roku 1437 do roku 1538 patřila Kamenná pod panství Meziříčské, kdy zase přešla do rukou pánů z Pernštejna spolu s vesnicí Heřmanicemi (mimo jiné).

Dlouho však pod panstvím Pernštejnů vesnice nebyla. Už v roce 1551 prodána Jaroslavem z Pernštejna spolu s Tasovem, Oslavou a pustým hradem „Duby“ (Zřícenina jehodosud stojí nade mlýnem Stejskalovým) panství Budišovskému. Pod panstvím Budišovským zůstala Kamenná až do vyvazení z poddanství.

Mimo lidi robotní, poddané, kteří jak vidno z hořejších řádků, prodáváni byli jako obyčejné zboží buď všichni i se svými majetky, či z části jen, dle potřeby a tísně peněžní tehdejších šlechticů, byly v Kamenné ještě dva dvorce zemanské.

Prvý připomíná se už roku 1349, kdy ho vlastnil Pavlík z Kamenné, druhý dvůr připomíná se v roce 1376, kdy byl prodán jakémusi Peškovi.

Kol roku 1400 prodán byl prvý dvůr jako důchod pro kaplana při oltáři sv. Vavřince v Tasově. (Dnes už oltář ten neexistuje).

V roku 1466 patřily oba dvory bratřím Jindřichovi a Theodorikovi z Evanče (Vanče), což stvrdil i král český Jiří z Poděbrad a Kunštátu.

Roku 1492 stal se majitelem druhého dvoru Martin z Kamenné, který je zakladatelem rodu Dvořáků.

Zda též prvý dvůr stal se na nějakou dobu nadací oltáře sv. Vavřince, nedá se přesně zjistiti. Jisto je, že roku 1502 přešel do vlastnictví rodiny Buršíkovy, která jej drží až do dnešních časův.

Tak oba rody, Dvořákův a Buršíkův, existují v Kamenné přes 500 let.

Záznam o robotě jednotlivých usedlíků v obci není. Jelikož nebylo v obci vrchnosti, musili asi osadníci kamenští odváděti mimo peníze kontribuční (daně) desátky požatého obilí či obilí (zrno) samo v určených lhůtách. Ač známo je též, že museli robotníci se svou přípřeží na rozkaz vrchnosti s dřívím, obilím, kamením, cihlami a jiným zbožím desítky kilometrů daleko, za válek pak s vojenskými potřebami i 100 – více km a nejednou se stávalo, že vůz i koně, i člověk často padli za oběť lítici válečné, buď do zajetí či usmrceni.

V roce 1755 bylo v Kamenné 13 usedlíků: 1 rolník s 1¼ lánem, 4 rolníci po 1 láně, 3 rolníci po ½ láně, 1 rolník se ¼ lánem, 1 podsedník 1/8 lánu, 1 chalupník a dva dvořáci po 166 měrách. Lán čítán po 54 měrách.

Stůjž zde aspoň všeobecně, jaké povinnosti měli naši předkové vůči milostivým vrchnostem:

Robota a poplatky řídily se předně dle jakosti půdy a rozsahu lánů. Mimo shorauvedené desátky a kontribuce odváděli: sýr, hrách, slepice, musili vláčeti na polích, hnůj voziti a kydati, luka síci, sena, otavy sušiti, dříví v lesích káceti a voziti, palivové dřevo dělati, prohlubně na rybnících v zimě sekati.

Robota tato byla v XVII. a XVIII. století ještě více přitužena. Stalo se tak vlivem války 30tileté a válek tureckých, kdy stavové, povolujíce panovníkům vyšší berně, hojili se na lidu poddaném. I časté bouře z těchto útisků lidu selského vzešlé, měly určitě vliv na přitužení roboty.

Přečtěte si povinnost robotníků v XVII. a XVIII. století. Pole vláčeti, obilí síti, konopí trhati, dříví k topení voziti, dříví k milíři přivézti, do pivovarů dříví voziti, šindelů nadělati, dříví na duhy k sudům, na kádě do pivovaru sekati, na lovy a hony choditi za honce a podobně.

Připočtemeli ke všem těmto útrapám ještě libovůli pana vrchního, justiciána, písařů, poklasných, drábů, tresty za sebemenší pochybení v kládě, oslu, šatlavě, karabáčem, sukovicí, dovedeme si představiti tu ubohost stavu selského? A ten útisk trval ne 10-20 let, ale staletí.

Vedle roboty trvalo však osobní nevolnictví. V čem záleželo? Mládež selská byla nucena odsloužiti na panském dvoře aspoń 3 léta za pacholka, děvečku. Učiti se řemeslu, jíti snad na studie, oženiti se, vdáti se, přestěhovati se z panství na panství, k tomu bylo třeba nejmilostivějšího povolení milostivé vrchnosti. Běda chasníku, který pohněval jen drába, či samotného pana justiciára. (úředníka práv znalého = dnes advokát). Toho bílý kabát vojenský neminul. A byla to otázka 8-14-16 let, vrátil li se mladík jako chromý či bezruký invalida domů, aby připadl na obtíž své rodině. A dvakrát běda děvčeti, mělo li líbeznou tvářičku a nebyla li ve službě či před svou svatbou s milým hochem povolna zvrhlému panskému chtíči.

Až 7.říjen 1848 přinesl vysvobození ze jha poddanství a březen 1849 zrušil robotu na věčné časy.

Rod Buršíků v Kamenné.

Datuje se od roku 1502, kdy slovútný panoše Tomáš Buršík koupil od urozeného vladyky pana Jiříka z Jemničky toho času seděním na Evanči dvůr „Dědinikovský“ v Kamenné číslo 21.

Panoše Tomáš Buršík obdržel pak od pana vladyky list smluvní a trhovej na dvůr svobodný a dědičný od desk zemských markrabství moravského na dvůr ten vydaný. Rod Buršíků, později, kol roku 1631, svobodnými dvořáky nazývaný, měl i svůj erb:

List trhový, původní za 129 let neustálým uschováváním před nepřáteli za rozbouřených let tehdejších značně utrpěl a žádal tudíž roku 1631 jiný Tomáš Buršík, svobodný dvořák ze vsi Kamenné purkrabí zemského o vystavení nového listu trhového, kterýžto pergamen zachoval se v rodě Buršíků až na naše časy. Pro zajímavost, s jakou důkladností byly tyto pergameny psány a sestavovány, stůjž zde doslovný opis jeho (ozdoben je krásnými iniciálkami):

Já Hendrych Hozlaur z Hozlau na Bitisscze a Rotkowě, purkrabí zemský markrabství moravskýho známo činím tímto lystem obecně předevšemi, zvláště tu, kdež by toho potřeba nastávala a zkazovala, že jest předemě, jakožto pána ochrannýho předstaupil Tomáš Buršík, svobodnej dvořák z dědiny Kamennýho, dávajíc mně toho jistou a pravdivou správu, že má lyst smluvní a trhovej na dvůr jeho svobodnej a dědičnej od desk zemských markrabství tohoto moravskýho na pergameně vydanej.

Kterýžto lyst že jest jemu skrze schovávání před vojenským lydem v čas nepokoje od vlhkosti již sešel a déle již na další časy pro sešlost trvati nemůže, snažně mě za to žádajíc, abych veyš psanému, Tomášovi Buršíkovi a potomkům jeho jakožto ochranný pán potvrzení toho, což by tak v témž lystu v sobě obsahovalo, pod pečetí svou dal.

Y nemoha slušny žádosti nadepsaného Tomáše Buršíka, svobodného dvořáka odepříti, s dobrym uvážením všeho a s radou pánův a přátel sveych, a jemutak, jak jsem z lystu starého, kteréhož dattum, v den svatého Bartoloměje, léta Páně tisýcyho pietistého druhého vyrozuměl.

Lystem tímto mým potvrzuji, jakož v starém lystu potvrzeno bylo, že jsou předkové jmenovaného Tomáše Buršíka, ten dvůr v dědině Kamennym, kterýž slove „Dědinikovský dvůr“, kteréhož on nyní držitelem a dědicem jest, zvláštní zboží a pravé dědictví se všym jeho příslušenstvím jako s rolymy oranýmy i neoranymy, s lůkamy i s pastvami, pastvištěmi, s ouvary, s chrastinami y s lesy, s mezamy, s hranicemi od starodávna vyhraněnými, se všemi požitky a užitky, piva vařiti, páleny páliti, vyno šenkovati, y také v soly handlovati, zvěř sobě lovyti, myslivosti podle svy vule užívati y sumou se všym a všelijakym k témuž dvoru příslušenstvym, někdy od urozeného vladyky pana Jiříka z Jemničky, toho času na Evanči koupili, kteréhožto od toho času až dosavad bez všelijakých překážek pokojně užívaly, takže nikdá k změnění a ztrátám od svobodných lydí, předkův často psanýho Tomáše Buršíka, svobodného dvořáka to jeho zboží a dědictví jest nevyšlo.

A tak na starém lystu to všechno jmenováno a odemně svrchu psaného Hendrycha Hozlauera přehlydnuto a přečteno bylo, že tomu všemu tak od starodávna a nejinak jest.

Prodůvěřeňy toho pečetí svou vlastní k tomuto lystu mymu jsem přivěsiti dal.

A připrosil jsem vysoce urozeného pána, pana Jana Jetřicha Berku z dubé a z Lipého na Meziříčí, Městcy (městysi – poznámka kronikáře) Heřmanově a Stolanech, Jeho M^ti (milosti) cysaře římského rady a muntšenka (číšníka = hodnost služební) a pana Jana Jakuba, svobodného pána z Magno na Moravcy a Mitrově, Jeho M^ti cís. Raddy a komorníka, urozených a statečných rytířů pana Karla Kryna z Śtyrcuferku na Vydři, Myslybořicích a Jeseniczy, Jeho M. cís. Raddy a Prokuratora v markrabství moravském, že jsou peczeti své podly mé k tomuto lystu toliko na svědomi, ale však sobě a Erbům svejm beze škody přitisknouti a přivěsiti dali.

Jehož jest dattum na Rotkově v ponděly v den svatého Jana Křtitele, Leta Panie tysyczyho šestystého třicátého prvního počítajíce.

Mimo shora uvedený list smluvní jest v majetku rodu Buršíkova pergamen z roku 1503, na němž jest trhová smlouva na dvůr v Přeckově, jímž Jan z Lomnice a na Meziříčí předává dvůr tento „Janovi Klavarovi, ženie jeho a diedicznom“ a kterýžto dvůr přešel pak do vlastnictví rodu Buršíkova.

Od roku 1502 vystřídalo se na dvorci „Dědinikovském 12 pokolení. Nynější majitel Eduard Buršík jest třinácté pokolení.

„Dvůr Jemnický“ (Rod Dvořáků č.25)

zajímavé jest sledovati též druhý svobodnický dvorec v Kamenné „Dvůr Jemnický“. Kdežto rod Buršíků udržel svůj svobodný dvůr v celistvosti, jest dvůr jemnický dnes rozdělen na 4 čísla: 22,23,25,26. mimo to postaveny domy nové na půdě dříve dvorské, totiž číslo 19,24,47,44,45.

První majitel dvoru Jemnického uvádí se Martin Dvořák z Kamenné, jemuž roku 1492 dal Jiří z Jemničky dvůr jmenovaný do sesk zemských vložiti.

Roku 1600 uvádí se držitelem dvoru Jan Dvořák, kterýž jej 20.února 1664 odstoupil svým synům Martinovi a Václavovi, kteří jej až do roku 1697 společně spravovali a pak na 2 díly rozdělili. Po martinovi dědil jej 1725 syn Pavel, který jej zanechal svým synům Martinovi a Václavovi roku 1766. Tito opět spravovali každý ½ z polovice, tedy ¼ dvorce. Václav zemřel roku 1776 bezdětný a zanechal svou ¼ dvoru svému synovci Václavovi, synu Martinově. Tento Václav postoupil svůj díl opět svému nezletilému synovi Jakubovi v roce 1822. (v čísle 26)

Martin Dvořák (roku 1766) předal v roce 1788 svůj díl ¼ dvorce, svému synu Vojtěchovi, tento opět svému synu Vojtěchovi v roce 1828 v ceně 320 zlatých konvenční měny. (číslo domu 25)

Druhou polovici dvoru dědili po václavovi Dvořákovi (1697) synové. Josef a Jan a rozdělili se opět na polovici.

Josef zanechal roku 1770 svůj díl svému synu Jakubovi, ten opět 1798 synu Janovi. Po smrti Janově 10.února 1830 byl díl vtělen jeho ezletilému synovi Karlovi v ceně 600 zlatých konvenční měny. (číslo 22)

Jan (1697) prodal svůj podíl synu Pavlovi ten opět 20.ledna 1801 za 240 zlatých synu Šimon – Františkovi. (číslo domu 23)

V roce 1835 zapsáni byli v zemských deskách 4 držitelé čtvrtí Jemnického dvora.

Číslo 22 Karel Dvořák

Číslo 23 František Dvořák (manželka Barbora)

Číslo 25 Vojtěch Dvořák

Číslo 26 Jakub Dvořák (manželka Kateřina roz. Buršík)

Dvorský majetek kromě polí, lesů, luk v katastru Kamenné sahal i do vsi takto: od cesty z Tasova do Budišova podél potoku, k nynější hospodě, přes zahradu, Podsedek zvanou, podél hranic statku Prokšova, podél cesty, celé okolí školy, zahrádky, nynější stavení Musilovo až k potoku, tekoucímu z luk; též nynější kaple postavena na půdě dvorské. Též číslo 19 (dnes Kundelovo) vystavěno bylo na půdě dvorské a patřívalo Kašparovi Dvořákovi. Rovněž číslo 47 stojí na bývalém dvorském.

Že všechna uvedená čísla: 22,23,25,26,19,44,47 pocházejí z jednoho původního celku, dokazují společné lesy, pole ležící pohromadě, nejlépe pak zahrádky u školy, kde účastni jsou všichni dnešní majitelé jmenovaných čísel.

Od roku 1874 existují z původního dvora Jemnického pouze 3 dílce. Toho roku totiž odkoupili majitelé čísel 25 a 26 pole připadající k číslu 22, takže zůstala pouhá chalupa bez polí.

Dnes jest majitelem jejím kovář František Sapík. Na čísle 23 hospodaří rod Votoupalův, na čísle 25 původní rod Dvořáků, dnes Jaroslav Dvořák, na čísle 26 František Nováček, po domě přezvaný Vencl.

Z pamětí našich stařečků.

Robota.

Robota byla povinna do Budišova mimo tři domy tj. číslo 2,18,20, kteří patřili robotou do Náměště.

Lidi na robotu sháněl rychtář, stanovený vrchností. Chodil dům od domu, zatloukl na okno a mocným hlasem volal: Na robotu tam a tam, určuje tak místo, kde bylo třeba pracovati.

Nedostavil li se robotník, přišel proň dráb s lískovicí a karabáčem a dotyčného robotníka nedbalého bez dlouhého ptaní přetáhl. Také při práci byli robotníci poháněni surově jako dobytek.

Zrušení roboty v letech 1848/49 nevešlo u nás ihned ve známost. Vrchnosti patent robotu zrušující zatajovaly dosti dlouho. Ale mezi lidem se o zrušení roboty šuškalo. Dle toho také jedni na práci šli – jiní odepřeli. Ale ještě teď byli mnozí trestáni vězením či bitím.

Z roboty pak se lidé vybavovali penězi. U nás na panství činil obnos ten na dům selský 40 rýnských šajnů. (= Schein = papírová poukázka čili bankovka.)

Jak vyhlížela robotní povinnost u nás v Kamenné:

· Devět sedláků mělo roboty 4 dni v týdnu s potahem (1 pár koní) a čeledínem. Byla to čísla domů 1,2,3,13,14,16,17,18,20.

· Tři sedláci měli 2 dni v týdnu roboty s potahem. Čísla domů: 4,5,6.

· dva sedláci (= čtvrtláníci asi) 4 dni roboty pěší (bez potahu). Čísla domů 7,15.

· Ostatní: chalupníci povinni byli ½-1-2 dni v týdnu robotou pěší. Byla to čísla: 8,9,10,11,12,14,27,28,29,30,31,34,36,37,38,39,

Jelikož svobodnická čísla byla 19,21,22,23,24,25,26,32,33, celkem tedy 9, dá se souditi, že kol roku 1848-50 bylo v Kamenné celkem 39 čísel domovních.

Počet domů 1848.

Po roce 1848 přibývá čísel domovních, jednak přístavbami, jednak rozdělováním dřívějších čísel ve dvě. Například od domu oddělí se výměnkářská chaloupka a dostane nové číslo domovní. Tak přirostlo Kamenné za posledních 80 let (do roku 1928) 24 čísel: 35,40,42,43-62.

Vliv válek minulého století na naši obec.

Války Napoleonské.

Za válek napoleonských byli u nás Rusové i Francouzi. Rusové v počtu 40, bydleli několik dní v číslech 20 a 21. Francouzové zastavili se v obci též v menším počtu, jeden z nich dokonce umřel a byl pochován na místě, kde dnes stojí zahrádka čísla 56.

Válka roku 1859 nedotkla se obce naší vůbec.

Válka s Prajzy 1866.

Za to dosti dotkla se občanů válka s „Prajzy“ v roce 1866. Z obce naší byli jako vojáci: Adam František z čísla 19, Nováček Jakub z čísla 17, Dvořák Jakub z čísla 25, Hort z čísla 4, Žák Josef z čísla 20.

Raněn byl Adam František sečnou ranou do levého ramene. Dostával pak rentu (graciál). Žák Josef v bitvě nebyl, nýbrž rekvíroval dávky na válku.

Jinak vrátili se všichni živi domů.

Po bitvě u Sadové (u Hradce Králové) utíkalo poražené vojsko rakouské k Vídni a 5.července dorazil též jeden regiment jízdy (dragounů či husarů) do Budišova a rozložili se u kopek jetele na panské nivě u zámku pod nynějším nádražím a tam odpočívali. Po okolí sháněn chléb pro ně. Kamenná dala. Z každého domu 1 bochník. Sebráno a doveženo povozem Adama z čísla 19. jedním koněm. Sotva chléb rozdán, už tu byl důstojník na zpěněném koni a kázal trubači zatroubiti alarm. Naráz byli všichni v sedlech, a honem po silnici ke Kojatínu a dále k Náměšti. Za nedlouho na to objevila se patrola Prajzů, počtem asi 18. Projeli Budišovem po silnici ke Kamenné a objevili se na kopečku (Zálesí). Sotva je chlapci kamenští shlédli, běželi jim naproti. Patrola však uhnula po loukách podél lesu kol dědiny k Tasovu. Druhý den nato táhlo po silnici (vystavěna byla roku 1840) na státní silnici k Brnu několik regimentů Prušáků. Také přípřeže dodala Kamenná za této války. Rakouskému vojsku musili jeti na přípřež (fořpón) 4 povozy. I dali po 1.koni: z čísel 16 a 17, z čísel 20 a 21, z čísel 1 a 2, z čísel 3 a 13. Prajzům jeli Šoukal z čísla 22 a Matoušek z čísla 18. všichni se vrátili, rak. přípřež po 3½ měsíci.

Válka 1878, okupace Bosny.

Také okupace Bosny a Hercegoviny zúčastnili se: 3 bratří Adamové: Štěpán, Vojtěch a Pavel, Šoukal (z čísla 22), který byl raněn, Adam Pavel a Žák František dosud žijí.

Živelní pohromy.

Bouře, povodně, krupobití, pády dobytka, ohně v minulém století XIX. obec naši ve větší, katastrofální míře nestihly. V roce 1854 vyhořela stodola u čísla 2, v roce 1867 stavení číslo 7, v roce 1878 udeřil blesk do stavení číslo 18 a shořela s ním i stodola čísla 19.

Zřízení 1.třídní školy - škola v Kamenné.

Obec Kamenná přiškolena s počátku do Budišova, později, až do roku 1880 do Pyšela. Návštěva školy v Pyšele setkávala se s obtížemi, které hlavně v době zimní téměř úplně zamezily účastniti se vyučování. Děti z Kamenné nuceny byly jíti přes údolí, které v zimě úplně bylo sněhem vyrovnáno. Proto účast na vyučování v Pyšele byla dosti nepravidelná. Aby však děti nezůstávaly bez vyučování, vyučoval v Kamenné pokoutně, potají bývalý desátník, František Mejzlík z Náramče. Toto vyučování bylo protizákonné a proto zakazováno a současně nařizováno děti do Pyšela posílati.

Tak vznikla v roce 1873 myšlenka postaviti vlastní školu. Po delším jednání povolila zemská školní rada v roce 1880 číslo 6616 ze dne 18.listopadu zřízení jednotřídní školy s poznámkou, že „uvedení v činnost této školy se ponechává času, až věcné potřeby zřízeny budou a se zákonitě způsobilý učitel ohlásí.

Obecnímu zastupitelstvu nařízeno dáti zhotoviti nákresy a rozpočet na stavbu školy. zhotoveny tudíž plány i rozpočet Vilémem Račickým z Náměště. Poněvadž nová škola povolena na papíře a vyučovati se počalo, najata místnost v čísle 35 („u Rybníčků“) a pro učitele byt v čísle 1.

Na vypsaný konkurs přihlásil se kandidát profesury Jan Řezníček, „po rodě čech“ a vyučování počal 2.ledna 1882. místnost měla 15 m² a dětí bylo 53.

Obec pak stavěla školu. Náklad na stavbu činil dle dosud zachovalých účtů 4583 zlatých 30 krejcarů rakouského čísla na což povoleny obecní přirážky 647,5 %, pronajata honitba v obci panství Budišov, dodán poplatníky materiál, povozy a podobně.

Stavbu řídila nově zřízená místní školní rada s předsedou Jakubem Nováčkem v čele a prvým učitelem Řezníčkem. Stavba rychle pokračovala a tak 17.září 1882 komisí schválena, převzata a slavnostně vysvěcena. Slavnosti súčastnilo se na 2000 osob, počasí překrásné, nálada slavnostní. Účastí poctily četné „osoby vážnosti požívající a úřad nějaký zastávající, jakož i lid jiný“.

Učitelé na škole.

Z učitelů učili na zdejší škole: Jan Řezníček od počátku až do konce srpna 1887.

Od 1.září 1887 do 1.března 1897 Vincenc Koblitz, rodák ze Studence.

Od 1.března 1897 až do konce školního roku 1900/01 Richard Tuscher.

Od 12.září 1901 do 31.srpna 1924 Theodor Pelikán z Bochovic.

Od 1.září 1924 spravovala školu zast. učitelka Růžena Vebrová, provdaná Hladíková, def.učka ze Sedlece.

1.září jmenován def.spr. školy František Matoušek, dosud učitel v Tasově. Pocházel z Tasova.

Poloha školy, příslušenství.

Škola kamenská stojí stranou ve vesnici, na její jižní části na kopci, patří k ní cvičiště, zahrada 20arů veliká a loučka ve výměře 8,80 aru. Mimo to patří ke škole pole ve výměře 76 arů, koupené z peněz, získaných nadacemi pro chudé žáky školy. výnos pole použit byl dříve na potřeby školní, dnešní doby započítává se do školního rozpočtu.

Počet dětí.

Počet školních dětí školu skutečně navštěvujících kolísal od 58-33. Rozpočty školní pohybovaly se mezi 110 zlatých 60 krejcarů r.č. do 4200,- Kč. Škola ve svém rozsahu jest stále stejně veliká, přestaveb nebylo. Opravy konaly se dle časové potřeby.

Naše obec v letech 1880 – 1914.

Život vesnice plynul v letech 1880 – 1914 v pravidelné denní práci a shonu za vezdejším chlebem bez větších vzrušujících událostí.

V té době vyhořel dům číslo 39 (Šoukal) v 1895, kovárna (Sapík) v roce 1905.

Okupace Bosny a Hercegoviny súčastnil se v roce 1908 Rouš Josef z čísla 1 pobyv tam 6 měsíců. Vrátil se zdráv.

Ceny životních potřeb byly celkem mírné, platilo se například za:

Žito 8-9 zl.

Pšenice 13-14 zl. za 1q

Ječmen 8-9 zl.

Oves 7-6 zl.

Mák 1-2 zl za 1kg

Jetel …

Brambory …

Mouka 7-14 kr. za 1kg

Cukr 14 kr.

Káva 42-48 kr.

Rýže …

Mýdlo 30 kr. za 1kg

Rohlík 2 kr. za 1kus

Mléko 2 kr. za 1litr

1litr lihu 80 kr.

1 litr vína 16-20 kr.

1 litr piva 13-14 kr.

1 litr octa …

1 litr petroleje …

1 kráva 30-65-105 zl.

1 kůň 30-190 zl.

1 pár podsvinčat 8-25 zl.

1 kg másla 60-90 kr.

1 vajíčko slepičí 2kr.

(6 za 10 kr., 11 za 20 kr.)

1 husa …

1 slepice …

1 pár kuřat …

1 pár holubů …

1 pár botek – bot 4-7 zl.

1 m cajku 30-50 kr.

1 m štofu 2-4 zl.

1 m plátna 25-30 kr.

nádenická práce 15-40 kr.

zedník měl 60 kr.

práce s potahem 3 zl.

1 vůz 40-65 zl.

1 pluh …

1 brány …

1q slámy 80 kr.

1q sena 1 zl 50 -2 zl.

1m3dřeva měk.1,80-2,5 zl